Kronika Brutusu

home
Návrat na domovskou stránku skupiny BRUTUS
Cestovní plán | Přehled vydaných desek | Texty a akordy | Básničky a říkanky | Fotogalerie | Kronika | Historie skupiny | Návštěvní kniha | Kontakty |

Domů
Cestovní plán
Přehled vydaných desek
Texty
Básničky a říkanky
Fotogalerie
Kronika - poslední díl
Historie skupiny
Návštěvní kniha
Kontakty

Předchozí:
09-2005
08-2005
07-2005
06-2005
05-2005
04-2005
03-2005
02-2005
01-2005
12-2004
11-2004
10-2004
09-2004
08-2004
07-2004
06-2004
05-2004
04-2004
03-2004
02-2004
01-2004
12-2003
11-2003
10-2003
09-2003
08-2003
07-2003
06-2003
05-2003
04-2003
03-2003
02-2003
01-2003
12-2002
11-2002
10-2002
09-2002
08-2002
07-2002
06-2002
05-2002
04-2002
03-2002
02-2002
01-2002
12-2001
11-2001
10-2001
09-2001
08-2001
07-2001
06-2001
05-2001
04-2001
03-2001
02-2001
01-2001
12-2000
11-2000
10-2000
07-08-09-2000
06-2000
05-2000
04-2000
03-2000


Následující:
11-2005

Kronika 10-2005

30. 10. 2005

Důstojný předvečer státního svátku

Ve čtvrtek jsme byli v Praze v Lucerna Music Baru. Průběh večer natáčel Richard Novák s přáteli ve spolupráci s průmyslovkou sdělovací techniky. Možnosti, jak využít natočený záznam z šesti kamer, jistě budou rozmanité. Zpracování materiálu v takovém rozsahu na celovečerní DVD může trvat v jednom člověku rok až dva, tak se máme dlouho na co těšit. Taky jsme natáčeli šestnáct stop zvuku. Co na disku skutečně je, jsem ještě neslyšel. Na podiu kolovalo několik lahví s kořalkou, po domácku vypálený kalvádos se ukázal být zrádným obveselovacím prostředkem. Ke konci jsme už úplně zapomněli na kamery a vše bylo bezprostřední. Tak se to zdá vždy před shlédnutím záběrů. V půl páté ráno jsem vystoupil z rychlíku v Kralupech, vyzvednul z úschovny kolo, ale nedařilo se mi na něm jet, musel jsem ho odtlačit. Probudil jsem se až odpoledne, vytisknul program na večer a odjel vlakem do Kladna. Byl právě státní svátek.

Kladno, černé Kladno

Klub 19 jsem jako obvykle hledal blouděním mezi večer těžko rozeznatelnými sídlištními domy v Kročehlavech. U baru nevařili espresso, neměli tu správnou sortu kávy. Do začátku vystoupení zbývala ještě chvilka času, šel jsem to kafe - už od minule jsem jim visel za nějaké panáky - koupit do nedalekého supermarketu. Tou cestou mezi atypickými terasovitými činžáky chodím příležitostně už třicet let, to už je úsek na vzpomínky, dřív tu byla rozbahněná louka, pak nové sídliště, teď na lavičce tiše sedí dvojice podnapilých důchodců, a McDonalds u nádraží je do dálky cítit připáleným tukem. Klub 19 už příště hledat nebudu muset. Podle rozhodnutí magistrátu klub v těch místech nebude, a nejspíš nebude vůbec. Taky, proč by mělo něco takového na Kladně být? Kladno přece má být periferie, černé, a v noci nebezpečné. K čemu kultura, a dokonce alternativní, když tam může být třeba skladiště nebo policejní stanice? Je to jistě záležitost názoru na svět, jak obecní radní použijou majetek obce placený daněmi všech. Athény v době největšího rozkvětu byly menší než Kladno a zbyly po nich celé základy evropské civilizace. Po mnohem početnějších Barbarech, kteří vše věnovali jen na vojsko a správu státu, nezůstalo nic - vlastně zůstalo, a přežívá to dodnes v některých hlavách. Kdo chce, může poslat petici za nezrušení klubu. Inu, zábavička se mile vyvedla, krásné dívky dělaly při tanci samé ladné pohyby. Vše popsal slovem i obrazem Plazík na webovém magazínu iPeruc.

Nebezpečná výstava v šatně

V sobotu jsme byli v Hořovicích. Vladěna slavil padesátiny, ono to poznamenalo celý konec týdne, tady to propuklo naplno. V šatně uspořádal výstavu lahví. „Jestli s tím začnem ještě před vystoupením, tak je to cesta do pekel“, varoval jsem. „Dobře značená“, konstatoval Ivan. Začali jsme s tím. Změnu času jsme zvládli, přídavkem pár klasických fláků jsme to dorazili do jedné, když byly na hodinkách dvě. Nastal zimní čas.

24. 10. 2005

Lukáš přinesl vzorek

V pátek jsme byli v Lukavci na Vysočině. V Třeboni, kde jsme podle předchozího plánu měli hrát v parádním kulturním středisku, nestihli nějaké přestavby a úpravy. Na cestu k sálu jsme se zeptali v továrně na zpracování dřeva, která voní do okolí pryskyřicí. Už šest let jsme tam nebyli, tak jsme cestu zapomněli. Lukáš přinesl vzorek. Ne toho, co by se v takto podzimní době dalo logicky čekat, ale několik smíchaných nahrávek na nové album. Na parketu tančilo mnoho krásných návštěvnic. Po přestávce si dodali odvahu i silní mužové povzbuzení pivem a jinými nápoji. Pěkně jsme se pobavili, s panem pořadatelem je domluveno zopakování na jaro příštího roku. V místním hotelu měli „obsazeno“, pamatovali si nás ještě i po těch šesti letech. Nocovali jsme v Košeticích v Oboře, která je naším útočištěm už řadu let. Chovají tam opravdické živé jeleny, kdysi poprvé jsem zahlédl siluety s parožím proti nočnímu nebi, bál jsem se o tom mluvit, v domnění, že je to halucinace.

Jako z vlastního prasete

Když jsme, posíleni výbornou kuchyní - vepřová jako doma, z vlastního prasete - po vypití několika lahví modrého portugalu, vyšli v sobotu odpoledne z hotelu ven, dýchalo na nás teplé podzimní odpoledne. V autobuse bzučely mouchy. Kde je hodně zdrojů, tam se mouchy přemnoží. V našem autobuse se asi chudinky nechaly oklamat čichovými vjemy. Na cestě přes Tábor a Horažďovice jsme stavěli u několika pump kvůli obměně lahví. Barvy podzimu zlatě zářily ve slunečním protisvětle. Někdo koupil časopis pro pány. Bradavky na posteru s hlavní dívkou vydání se nám zdály být posunuty Photoshopem nahoru o dost velký kus. Vložený reklamní polštářek s agresivně naparfemovaným krémem na holení jsme hned vyzkoušeli: Čenda oholil Vladěnovi skoro celé břicho. Podle čeho se jmenujou Velhartice? Velhart je nějaké zvíře, ne - Monhart je zvíře! Zábavka byla správně šumavská. Napadla nás spousta důležitých otázek, například, jak je v evoluční biologii objasněno, že husy létají v útvaru, ale vrány v hejnu?

16. 10. 2005

Spící pracující

V pátek jsme byli ve Stříbře. Ještě před začátkem jsme dávali rozhovor pro místní noviny. V sále byl těžký vzduch, trochu připomínal zápach kyselého zelí s hodně dlouhou prošlou záruční lhůtou, kterým jsme tam byli obdarováni minule. Pořadatel upozorňoval, že sál je vprostřed panelákového sídliště, bydlí tam všude pracující, kteří musí spát, protože jdou ráno do práce do továrny. Všechno ze sálu je slyšet v těch panelácích. Aby se víc těšili do své elektrotechnické továrny na sobotní šichtu, připomněl jsem kolem půlnoci přes mikrofon, že existují i továrny na semtex, které ráno třeba pracující už ani nenajdou. Nevím, zda to mělo nějaký účinek, pan pořadatel v půl druhé, když jsme dohráli, nařídil podstatně ztišit reprodukovanou hudbu, až ji Lukáš vypnul úplně. Několik pravidelných návštěvnic pak za hlasitého zpěvu a řevu asi hodinu tančilo na stolech. Jestli i to bylo slyšet na sídlišti, tak nás do toho sálu zas dlouho nevpustí. Nocovalo se v ubytovně, část se halasně bavila do dopoledních hodin, já jsem všechno prospal.

Barbaři, to my jsme

V sobotu jsme byli ve Spáleném Poříčí. Přišlo mnoho stálých návštěvníků a zábavka měla atmosféru rodinné slavnosti. Prokleté okénko bylo v obležení, spotřebovalo se mnoho nezdravých nápojů. Jeden z návštěvníků se ptal, proč už nehrajeme Light my Fire od Doors. Jednu chvíli jsme to měli na repertoáru, ale pak jsme od toho ustoupili. Samotní autoři s tím dnes prý mají problém, a to jim chybí jen ten původní zpěvák, nám k tomu chybí všecko. Jsou písničky, které se dají snadno přebírat, na jiné sahat je barbarství. Barbaři, to my jsme, ale ne zas tak úplně všeho schopní.

10. 10. 2005

Srdce pro taneční zábavu

V pátek 7.9. jsme se vypravili na zábavku do obce, kde jsme dříve ještě zřejmě nehráli – alespoň co si tak kdo pamatuje. Tohle místo v Poříčí nad Sázavou, které leží na silnici E55, je dalším ze seznamu těch, kde provozuje svůj podnik společnost Heart. Sál je v tomto duchu také vyzdoben a vybaven – tyč pro go-go tanečnice rozhodně nemohla chybět. Ty pravé go-go tanečnice se nedostavily, ale na sále krásné tanečnice příjemně rejdily. Místo u těchhle tyčí občas obsazuje i náš Sáša, který pak vzorově předvádí dívkám ty správné pohyby. Tentokráte, a pak ještě následující večer však Sáša nehrál, protože se zotavuje po operaci kýly. Všichni už se na něho těšíme příští víkend.

Nedostatek pořadatel rychle odstranil

V Klobukách - kousek za Slaným skupina Brutus již hrála. Vím to z vyprávění od spoluhráčů a bylo to prý někdy v roce 1991. Jak pamětníci zavzpomínali, mnoho se od těch dob v sokolovně nezměnilo. „Je tu někde umyvadlo?“ – ptal se kdosi. „Na záchodě přece..“ – bylo odpovězeno. „Tam ale neni..“ – následovalo. „Hmmm..to je divný.., ale určitě tam někdy dřív bejvalo.“ – končil rozhovor, který jsem při řešení stejného problému zaslechl. I přes urputnou obranu sálu nechat se zkrotit a ozvučit, se nám to díky Lukášovi nakonec nějak podařilo a ze zábavky se vyvrbila příjemná akce. Všeho, čeho je potřeba k prožití hezkého večera, bylo dostatek, akorát Rum došel už asi hned po deváté hodině.. Pořadatel však tento nedostatek rychle odstranil. Po několika přídavcích jsme kolem půldruhé zábavku ukončili.

Zapsal Václav Košař

3. 10. 2005

Národní svátek

V úterý jsme byli v Praze v Lucerna Music Baru. Byl předvečer svátku Václava, svatého i našeho. Večer měl poněkud slavnostní ráz. Pozdravili jsme maloborské myslivce - a kvůli vyváženosti - i pytláky. Z východních Čech dorazila Chlumecká peruť. Přílivu obveselujících nápojů se nikdo nebránil. Ráno se skoro přiblížilo, v té chvíli se lucerní schody zdají vždy vyšší. Když jsme po nich vystupovali, u barového pultu stále ještě postávalo dost vytrvalců.

Chybami se člověk učí

V pátek jsme byli v klatovském kulturním domě Družba. Sál je velmi kulturní. Na stolech, na rozdíl od našeho předešlého vystoupení, už nebyly prostřeny ubrusy. „Chybami se člověk učí,“ komentoval to Ivan. Zábava byla tentokrát docela slušná. Když pořadatelé vypnuli klimatizaci, na podiu začalo být příjemně. Nocovali jsme v ubytovně Karafiát, část souboru se tam vypravila pěšky, ale dorazila roztroušeně až kolem desáté. Noční Klatovy skrývají mnohá nebezpečenství. Odpoledne na klatovském náměstí v cíli Rallye Šumava tančily mažoretky. Ty zkušené stylově, v červených montérkách, předváděly rafinované kreace, mladší dělaly vlnění a odkoukávaly. V supermarketu Hypernova jsme nakoupili za cenu čůča výborné svätovavrinecké z Pezinku a odjeli po strakonické silnici na další štaci. Cestou jsme poslouchali přehledy kapel vydávaných na značce Epitaph. Ptal jsem se Žlutýho, jestli má nějaký CD od New Bomb Turks. „Mám je všecky!“ odpověděl.

Fest na Lhenice

V sobotu jsme byli ve Lhenicích v klubu Festa de la cesta. Klub má hustý program, hrajou tam pravidelně kapely z celé republiky. Na nás tam přišlo trochu málo lidí. Je málo děcek, vyhlašoval jsem, v této situaci by těhotenství národu přineslo víc než vysoká škola, a ani netrvá tak dlouho. Když jsme o půl druhé po přídavku klasických rock and rollů slezli z podia, část technické sekce již po slovanském způsobu - na židli i na zemi - podlehla náporu dobře zásobeného nálevního pultu. Snažili se nahradit tržbu za chybějící publikum, a na to doplatili. Do Rakovníka jsme přijeli v půl osmé ráno, nevím, kde jsme se tak zdrželi, kdo si má taky všecko pamatovat?

Co ještě včera bylo aktualitou, je dnes již Kronika
Sáša Pleska


home
Návrat na domovskou stránku skupiny BRUTUS
Cestovní plán | Přehled vydaných desek | Texty a akordy | Básničky a říkanky | Fotogalerie | Kronika | Historie skupiny | Návštěvní kniha | Kontakty |